Mání a tradice manicheismu

Dílo přibližující fundovaně náboženské učení, které vzniklo ve 3. století jako syntéza zoroastrismu a gnostického křesťanství, čerpajíce z chaldejsko-babylonských a perských mýtů a apokryfních (gnostických) textů. Z lůna manicheismu vzešel i sv. Augustin, později úhlavní nepřítel manicheismu, Základem manicheistického náboženství je dualismus dobra a zla, jeho myšlenky přetrvaly v učení balkánských bogomilů a paulikiánů i západoevropských kacířských sekt katarů a albigenských. Jeho stoupenci odmítali požívání alkoholu a masitých jídel, tělesnou práci, hromadění majetku a plození dětí.
Základními texty manicheismu - a zavrhujícího Starý zákon - jsou Máního spisy Velké evangelium, Kniha tajemství, Kniha o obrech a Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a Šáhpuhrakán,sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání jako završení nedokončeného díla Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu. V letech 763-840 byl manicheismus státním náboženstvím celé Ujgurské říše (v povodí řeky Orchon). V 7.-14. stol. ovlivnil i řadu čínských synkretických sekt.