Bohumil Hrabal místo úvodu své knížky napsal: Nejen v rodině a blízkém i vzdáleném příbuzenstvu, ale legendu si vytváří každý člověk sám o sobě. Tak každý člověk může vyprávěti celou sadu legend, aby šťávou imaginace a milostné lži dotáhl a vnitřně zaokrouhlil a scelil jistý příběh, který překračuje svou existenci a směřuje k transcendenci. Svatební a pohřební hostiny jsou vhodným místem k ústní tradici rodinných legend. Avšak hlavním místem, kde se legendy vyrábějí a vnitřně zaokrouhlují a scelují, jsou hospody se štamgasty, kteří během několika let a desetiletí dovedou vyprávět legendy o přítomných a nepřítomných, nebo dokonce i o neexistujících lidech, ve smyslu stupňování a přehodnocování, jak se děje ve ferblu a mariáši, kdy vždy ten, kdo vypráví, musí být přetrumfnut tím, kdo vyprávět se chystá. Tak při pivě se lze dovědět neslýchané legendy nejen po stránce obsahu, ale i formy a jejího narůstání, obzvláště když jako účastníci máme možnost být svědky prvních záchytných bodů skutečnosti, na které pracuje pak kolektivní imaginace tak dlouho, až vznikne legenda, k níž se už nedá nic přiat, nic ubrat, útvar, který je zaokrouhlen a vnitřně scelen jak artefakt, jak anekdota, jak portrét. Lze se domnívati, že na světě je minimálně tolik legend, kolik je lidí.