Prózy Javořické jsou typickými díly oddechové ženské četby. Pojetím ženského údělu jako oběti přinášené ve prospěch rodiny, jež vyrůstá z autorčina patriarchálního konzervativismu a katolicismu, navazují na Karolinu Světlou, Sofii Podlipskou a Věnceslavu Lužickou. Tvárně vycházejí z realismu přelomu 19. a 20. století, jehož postupy však autorka využívá ve zjednodušené podobě odpovídající potřebám zamilovaných příběhů, které tvoří osu všech jejích románů a povídek.