Změna osvětlení

Odřené hrany desek, ohnuté rohy několika listů.

Nečekejme od Cortázara snové přízraky ani stupňovanou nejistotu a šokující odhalení podle receptáře klasického hororu. I když slavný argentinský autor nepopíral, že jeho povídky lze považovat za fantastické, je v základu každé z nich prožitek změny či nejistý pocit nám dobře známý nebo snadno představitelný, a nikoli vědecká hypotéza či metafyzická abstrakce. Začínají zpravidla jako všední příhody obyčejných lidí v každodenních scenériích: školačka přijede na prázdniny ke známým na venkov, inženýr se vrací po dálnici do hlavního města, žena se při toulkách cizím krajem zastaví v provinční galérii, mladý muž ochutnává bonbóny, které pro něho připravuje jeho snoubenka... Skoro bychom řekli, že sama realita pracuje na autorově imaginaci a rozvíjí koncízně načrtnutý příběh. Jenomže co je vlastně realita, jež po chvíli rozostří obraz a začne se ukazovat v jiném, znepokojivě cizím osvětlení? Všechno, co si běžně uvědomujeme, je nám přiměřené, schematizované, interpretované. Jsme zvyklí vnímat skutečnost jako konkrétně prožitou situaci a sama otázka po smyslu věcí je svou povahou perspektivní a situační. Cortázar útočí na tento stereotyp proměnami a nejednoznačností situací, jež vytváří pro své postavy. Každá povídka je jakoby samostatně rozvrženou hrou, v níž máme zahlédnout cípek jsoucího světa a vytušit v náznaku pravdu života. Dychtivě hledanou i budoucí úzkost.