Romantický řád

Romantika představuje každodenní zkušenost. Tímto konstatováním se hned dostáváme k prvnímu paradoxu této knihy, prvnímu z nevyhnutelné řady protikladů, které s sebou psaní o romantice přináší. Neboť není snad romantismus spíše historickým obdobím či stylem než zkušeností a neapeluje snad vždy na to vyšší, vznešenější v nás, co se každodennosti vymyká? Západní člověk, který jde dnes lesem, tak činí jinak než ten, kdo žil v 18. století, nebo indián z kmene Hopi. Ba co více: prochází se také úplně jiným lesem. Ne proto, že ho spravuje spolek ochrany přírody, že ho ohrožuje kyselý déšť, anebo proto, že se rozloha lesů a nekultivovaných ploch značně zmenšila. Zásadně jiný je způsob, jakým les prožíváme. Jen málokdo si tyto obyčejné a poměrně vágní prožitky uvědomuje, nicméně jsou houževnatě a hluboce zakořeněné ve způsobu, jakým se díváme na svět. Navíc se dají popsat a historicky dohledat. Kdo jde lesem, vyráží do přírody, zažívá neurčitý pocit vznešenosti, duševního klidu, čistého vzduchu a zdraví. Kde v jiných kulturách a časech člověk spíše chodil, plahočil se či plížil, tam se západní člověk od dob romantismu prochází. Ne proto, aby lovil, sbíral dřevo nebo hledal houby, a už vůbec ne kvůli tomu, aby zažehnal pomyslná nebezpečí, ale z jakési neurčité touhy po něčem, čemu se v duchovním smyslu říká „ozdravění“. Kdo jde lesem, nevláčí s sebou žádné dřevo, plody nebo usmrcená zvířata, ale Rousseaua, Schuberta, Wackenrodera, Wordsworthe a Caspara Davida Friedricha.