Autor na základě zpracování převážně zahraničních materiálů líčí tragédii nejslavějšího parníku světa.
Titanic byl největší lodí světa své doby, měl to být triumf lidského génia a průmyslového věku. Byl též výrazem soupeření transoceánských společností, které se předháněly ve svých nabídkách. Loď dlouhá téměř 260 metrů měla pojmout až tři tisíce pasažerů, bylo to něco dosud nevídaného. 10. dubna 1912 vyplul ze Southamptonu na pravidelné lince do New Yorku, aby se představil v plné kráse všem lidem i mořským vlnám. Nikdo s nadšených a řádně hrdých pasažérů a členů posádky netušil, že je to také jeho poslední plavba. Co se odehrávalo na palubě, v podpalubích, na kapitánském můstku během oněch osudových chvil?
V mrazivé noci ze 14. na 15. dubna 1912 se jižně od ostrova Nový Founland potopil po srážce s plovoucím ledovcem obrovitý Titanic, největší a nejluxusnější parník té doby, a při této katastrofě zahynulo patnáct set cestujících a členů posádky. Zájem o osud nešťastného parníku však přetrvává až do našich dnů a doznal výrazného oživení, když se v roce 1985 americko-francouzskému týmu výzkumníků podařilo v hloubce 4 000 metrů pod mořem najít jeho vrak. Jako bychom si byli vědomi, že i my máme své Titaniky a i nám hrozí nebezpečí, že podlehneme pocitu přehnané sebejistoty, přehlédneme rizika – a zaplatíme za to tvrdou cenu.