Lniště

V krásných, namnoze biblicky velebných obrazech vylíčil největší vlámský prosaik Stijn Streuvels v této knize marný boj stáří proti mládí, zápas starého sedláka s mladým synem, svým příštím nástupce. Děj románu se vyvíjí souběžně srůstem lnu, rostliny ve Flandřích téměř posvátné. Jevištěm příběhu je, ktomě poslední kapitoly, samo lniště. Na této scéně hrá příroda ruku v ruce s lidmi: len klíčí s klíčícím záštím starého Vermeulena, len roste, jako vzrůstá jeho strach ze stáří a jeho zpupnost, len kvete jako mládí jeho syna Ludvíka, kvete jako jeho první láska, tak jemně a pravdivě vylíčená. A když len dozrává a blíží se žeň, slavnost po které všichni touží, vypukne bouře v přírodě a v člověku. Udeří hrom a udeří človk. Kdo zvítězí - hrubá síla všemohoucího hospodáře nebo mládí, zraněné a přece živé? Ten, kdo se protivil proti zákonu života, ztrácí všecko, a neměl by proč žít, kdyby po stáří nenastoupilo mládí, kdyby Ludvík opravdu zahynul. Streuvelsův román zachycuje zvláštní kouzlo flanderského kraje a jeho lidu, ale jeho význam tkví hlavně v tom, že autor líčí typy všeobecně lidské, nikoli výjimečné, a že nám dopřává pohledu do kypivé krásy přírody a venkovského života a také do hlubin lidské duše, která zhřešila.