Zajatci ledu a noci

V roce 1743 vyplula z Mezeni do Severního ledového oceánu ruská velrybářská loď. Silnou bouří byla zahnána k ostrovu Malý Berún. Tři muži a dvanáctiletý Váňuška - také člen posádky - odešli na průzkum ostrova, a zatímco spali ve starém loveckém srubu, byla loď s celou posádkou rozdrcena a potopena ledovcem. Naši čtyři hrdinové, vybaveni jen puškou s pouhými sedmnácti náboji, sekerou a křesadlem, byli postaveni před problém uhájit svou existenci v krutých polárních podmínkách. Museli bojovat s přírodou, zimou, hladem, nemocemi i vlastní beznadějí. Jejich nedobrovolné vyhnanství trvalo plných šest let.
Tím však neobyčejné příhody našich trosečníků nekončí. Carevna Jelizaveta, které se dozvěděla o jejich dobrodružství, je dává převézt do Petrohradu a umisťuje je jako novou atrakci ve své zoologické zahradě. Mužům se však odtud podaří uprchnout na Vyg, kde se dají najmout na loď, která má lovit v oblasti Nové Země. A tady po nich stopy končí: Loď se už nikdy nevrátila - pravděpodobně ztroskotala - a naši hrdinové našli poslední odpočinek někde v nehostinných pustinách Nové Země...
Vášnivé přitakání životu, ať je jakkoli těžký, chlapskost v tom nejlepším slova smyslu, vůle rvát se o život vždy a všude, ať jsou pro to podmínky sebehorší - to jsou nejvýraznější rysy tohoto poutavého, dramatického příběhu. Davydovovi "ruští robinzoni" jsou prostí lidé, kteří si ani nejsou vědomi své velikosti. Žít i v tak těžkých podmínkách není pro ně hrdinství, je to samozřejmost; žijí, protože nemohou nežít; jejich nevolnický úděl člověka 18. stoíletí je naučil brát všechno zlé jako něco zákonitého, co se prostě musí vydržet. Jejich velikost není ve slovech, ve vznešených myšlenkách, v efektních gestech; tkví v jejich prostotě, houževnastosti, síle, v samozřejmém požadavku soudržnosti. Nežehrají na osud, nestěžují si - prostě žijí, jak mohou a jak nejlépe dovedou.

13-870-85